Od velkých premiér k tichým objevům
Poslední desetiletí bylo pro filmové sci-fi mimořádně plodné. Do kin i na streamovací platformy dorazily jak globální události typu Duny nebo Vetřelce: Covenant, tak menší projekty, které se do povědomí diváků dostaly jen okrajově. Právě mezi nimi se objevují tituly, jež kombinují silný koncept, přesnou režii a často i nečekaně komorní vyznění.
Podceňované sci-fi mají jednu společnou vlastnost: obvykle nevznikly s cílem dominovat pokladnám kin, ale nabídnout jiný úhel pohledu na budoucnost, technologii nebo lidskou identitu. V řadě případů šlo o filmy s omezeným rozpočtem, festivalovým zázemím nebo distribučním osudem, který jim nepřál. Přesto právě ony často vydržely v paměti déle než hlasitější konkurence.
Ex Machina: komorní thriller o stvoření umělé inteligence
Film Ex Machina režiséra Alexe Garlanda měl premiéru v roce 2014 a patří mezi nejpůsobivější sci-fi debuty posledních let, i když debutem samotného Garlanda vlastně nebyl. S rozpočtem přibližně 15 milionů dolarů dokázal vytvořit uzavřený svět, který působí chladně, elegantně a znepokojivě zároveň. V hlavních rolích se objevili Domhnall Gleeson, Alicia Vikander a Oscar Isaac.
Příběh sleduje programátora, který přijíždí do izolovaného sídla technologického magnáta a má otestovat, zda je humanoidní robotka skutečně schopná vědomí. Film stojí na dialogu, psychologii a napětí mezi postavami, nikoli na akci. Právě tím se odlišuje od většiny mainstreamových sci-fi a připomíná, že žánr může fungovat i jako komorní drama o moci, manipulaci a etice vývoje AI.
V době, kdy se debata o umělé inteligenci posunula z teorie do každodenní reality, film působí ještě aktuálněji než při premiéře. Získal Oscara za vizuální efekty, což je u takhle malého a stylově střídmého projektu významný signál. Přesto ho řada diváků minula, protože na první pohled nepůsobil jako klasický „velký“ sci-fi film.
Coherence: nízkorozpočtová hádanka o paralelních světech
Jeden z největších kultovních objevů poslední dekády nese název Coherence. Režijní debut Jamese Warda Byrkita z roku 2013 vznikl s rozpočtem zhruba 50 tisíc dolarů a většina scén byla natočena během jediné noci v jednom domě. I proto film působí mimořádně sevřeně a přesvědčivě, přestože pracuje s jedním z nejobtížnějších témat sci-fi: rozštěpenou realitou.
Děj začíná nenápadně u večeře přátel, kteří si všimnou zvláštního jevu spojeného s průletem komety. Postupně se ukáže, že jejich okolí nemusí být tak stabilní, jak se zdálo, a film se promění v napínavou hru s identitami, verzemi postav a možnostmi různých vesmírů. Bez velkých triků, bez akčních scén a bez vysvětlování na každém kroku dokáže vyvolat silný pocit nejistoty.
Právě zde je vidět, proč některé sci-fi zapadnou: nejsou postavené na známých značkách ani hvězdném obsazení. Coherence ale dlouhodobě funguje díky chytrému scénáři a tomu, že divákovi nabízí aktivní sledování děje. Je to film, který si vyžaduje soustředění, a odměňuje ho nečekaně silným efektem.
Arrival: inteligentní kontakt s mimozemšťany bez obvyklých klišé
Na první pohled by se mohlo zdát, že Arrival z roku 2016 nemohl být přehlédnutý. Režisér Denis Villeneuve, hlavní hvězda Amy Adamsová a oscarová nominace z něj udělaly respektovaný titul. Přesto v běžné divácké paměti často ustoupil za výraznější žánrové značky, a to navzdory tomu, že jde o jeden z nejpromyšlenějších sci-fi filmů desetiletí.
Film vypráví o lingvistce, kterou armáda povolá k navázání kontaktu s mimozemskou civilizací. Místo invaze nebo bitvy přichází analýza jazyka, času a lidského vnímání. Snímek z rozpočtu přibližně 47 milionů dolarů vydělal celosvětově přes 200 milionů, ale jeho skutečná síla neleží v číslech. Důležitější je, že dokázal změnit očekávání, jak může vypadat „vážné“ sci-fi s mimozemšťany.
Villeneuve klade důraz na atmosféru, přesnost a pomalé odhalování informací. Publikum dostává film, který je současně kontaktním dramatem, jazykovou hádankou i úvahou o tom, jak lidská zkušenost funguje v čase. I po letech zůstává Arrival jedním z titulů, ke kterým se sci-fi vrací jako k referenčnímu bodu, přesto se v běžných seznamech doporučení objevuje méně často, než by si zasloužil.
The Vast of Night: retro sci-fi, které staví na zvuku a atmosféře
V roce 2019 měl premiéru film The Vast of Night režiséra Andrewa Paquina a pro mnohé šlo o překvapení festivalové sezony. Snímek vznikl s velmi nízkým rozpočtem, odhady hovoří o částce pod 1 milion dolarů, a přesto dokázal vytvořit vtahující svět malého amerického města na konci 50. let. Jeho síla je v gradaci, dialogu a práci se zvukem.
Příběh sleduje mladou operátorku rozhlasové stanice a místního moderátora, kteří během jediného večera zachytí podivný signál a začnou pátrat po jeho původu. Místo okázalé podívané film nabízí dlouhé jízdy kamerou, ztišené napětí a postupné odhalování, které připomíná staré rozhlasové sci-fi i televizní antologie. Výsledkem je dílo, které má blíž k mysterióznímu thrilleru než ke klasické invazní podívané.
Film se do širšího povědomí dostal hlavně díky streamingu a doporučením kritiků, nikoli díky masivní reklamě. To je typický osud mnoha podceňovaných sci-fi posledních let. The Vast of Night ale ukazuje, že i s minimálními prostředky lze vytvořit stylový a napínavý film, pokud tvůrci přesně vědí, co chtějí sdělit a jak pracovat s divákovou představivostí.
Annihilation: vizuální experiment, který rozdělil publikum
Seznam uzavírá Annihilation z roku 2018, další film Alexe Garlanda. V hlavních rolích se objevily Natalie Portmanová, Jennifer Jason Leighová, Tessa Thompsonová, Gina Rodriguezová a Tuva Novotny. Rozpočet se pohyboval kolem 40 milionů dolarů, ale film měl v kinech neobvykle komplikovanou distribuci a v některých zemích se dostal rovnou na streamovací služby. I to přispělo k tomu, že jeho dopad byl menší, než by odpovídalo ambicím.
Adaptace románu Jeffa VanderMeera sleduje skupinu vědkyň, které vstupují do tajemné zóny měnící přírodu, biologii i samotné vnímání reality. Film nepracuje s jednoduchým vysvětlením a divákovi neustále připomíná, že neznámé nemusí být jen hrozbou, ale i zrcadlem lidské proměnlivosti. Výrazné vizuální nápady, včetně závěrečných obrazů, patří k nejdiskutovanějším momentům sci-fi poslední dekády.
Annihilation se stal typickým příkladem filmu, který si část publika zamilovala a část odmítla právě proto, že odmítá být pohodlný. V tom je ale jeho hodnota: nevsází na jistotu, nýbrž na otevřenost interpretaci. A právě takové tituly mívají dlouhý život mimo hlavní proud. Když se k nim divák vrátí, obvykle zjistí, že přesně to, co mu při prvním setkání připadalo neuchopitelné, je jejich největší přednost.
